Bf 110 E

    Historie slavného Zerstöreru Bf 110 se zacala psát na konci roku 1934, kdy C-Amt RLM (Technicky úrad Risského ministerstva letectvi) vydal specifikace pro dvoumistné dvoumotorové letouny kategorie Kamfzerstörer. Do konkurzu vstoupily firmy Focke-Wulf (Fw 57), Henshel (Hs 124) a BFW (Messerschmitt Bf 110). Na jare 1935 RLM své názory prehodnotilo, univerzálni kategorii Kamfzerstörer zrusilo ve prospech dvou specializovanych kategorii Schnellbomber a Zerstörer. Pozadavkum RLM na tezky stihaci stroj Zerstörer nejlépe vyhovovala Messerschmittova konstrukce, která se pílis nevázala na púvodni zadáni. Prvni prototyp Bf 110 V1 byl zalétán 12.5.1936, modifikovany druhy prototyp V2 byl do Erprobungstelle v Rechlinu predán 14.1.1937 . Ctyri stroje zkusebni série A-01 az A-04, pohánèné motorem JUMO 210Da, byly dodány zacátkem roku 1938, v cervenci pak zacala vyroba 45 kusu série Bf 110B, pohánèné motory JUMO 210Ga o max. vykonu 500kW (680 k). Na konci roku 1938 se konecne rozbehla vyroba vykonnych motorù DB 601, které byly montovány do prvni velkosériové verze C. Verze C, stejne jako predchozi B, mela vyzbroj tvorenou dvèma kanóny MG FF, montovanymi do trupu pod podlahou prostoru posádky, ¿tyîmi kulomety MG 17 lafetovany mi v noseletounu, a jednim vzad strilejicim kulometem MG 15, obsluhovanym radistou/strelcem. Posádka byla dvouclenná. Do záñi 1939 dostala Luftwaffe 169 strojü Bf 110C. Jiz prvni  bojové zkusenosti z Norska a Francie ukázaly na maly operacni dolet, nevyhovujici pro doprovodne stihacky. Prvnim resenim tohoto problému byla znamá velká podtrupová pridavna nádr zvaná Dackelbauch. Stroje verze C-3, adaptované k nesení této nádrze, byly preznadeny na D-0. Vysledky nebyly zcela uspokojivé, u verze D proto doslo k rekonstrukci palivové soustavy, po které stroje rady D nesly dvē pridavné nádrze pod kridly a malou pridavnou olejovou nádrz pod trupem. Stroje Bf 110D mely také standardne prodlouzeny trup, v nástavci za ocasem byl ulozen záchranny clun a dalsi vybaveni pro preziti posádky pri nouzovém pristáni. Prodlouzené trupy zustaly i na nekter ch sériich následujici verze Bf 110E, která byla vybavena pumovymi závesniky pod trupem a pod kridlem. Vetsina Bf 110E byla pohánèna motory DB 601N. Následujíci verze Bf 110F dostala nové motory DB 601F v nove tvarovanych kapotach, s novymi, mohutnejsimi vitulovymi kuzely - aerodynamika stroje byla zjemnèna ve stylu Bf 109F. Modernizaci prosla i vyzbroj, staré kanóny MG FF byly nahrazeny modernejsimi MG 151. Vyznamnou zmènu p§inesly stroje rady Bf 110G, pohánené novymi vykonnymi motory DB 605. Od verze G-2 byl instalován vzad strilejici dvojkulomet MG 827, u verze G-4 pak byly ¿tyri kulomety v prídi nahrazeny dvèma 30 mm kanóny MK 108. U G-4 byly také zvetseny smèrovky. Bf 110 prosel behem své válecné sluzby nejen radou technick ch zmen, k vyznamnym zmenam doslo také v jeho operacnim nasazeni. Do války typ vstupoval jako tezky doprovodny a prepadovy stihac. Jiz v dobè Bitvy o Anglii bylo zretelné, ze role doprovodné stihacky je na hranicich moznosti stroje. Naopak v obrann ch bojich proti britskvm bombardérum se Bf 110 velmi osvedcily a jako prepadovy tezky stihac byl Bf 110 smrtelne nebezpecnym protivnikem az do konce války. Vzhledem k presunu bombardovacich operaci RAF do nocnich hodin pak od roku 1941 Bf 110 precházely na západe do role nocnich stihacek... Na vychodni frontè se zase vyznamne prosadily jako rychlé stihaci bombardéry. Svoji púvodni úlohu tèzké denni prepadové stihacky presto pinily dál jak na vychode (zde po celou válku úspèsne bojovaly i ve své púvodni roli doprovodny ch stihacek), tak na západe az hluboko do léta roku 1944, kdy jí pro tezké ztráty, zpúsobované predev$im americky mi doprovodnymi stihackami, definitivne opustily. Jako nocni stihacky ve verzi G-4, diky silné hlavñové vyzbroji a instalovanému radaru, ovsem efektivne bojovaly az do samotného konce války. Nocni stiháni se tak nakonec stalo jednou z nejdülezitejsich cinnosti Bf 110 ve 2.svètové válce.